Kostarika: za plachetníky do Pacifiku

Kostarika pro nás nezačala jako hotový zájezd ani katalogová nabídka. Začala úplně obyčejně – jednou objednávkou nástrah na tropický rybolov. Právě takové objednávky si člověk v českém rybářském e-shopu zapamatuje. Norsko, přívlač, pilkry nebo vybavení na halibuty řešíme denně, ale tropický rybolov má pořád trochu jinou příchuť. Je v tom kus dálky, dobrodružství a vody, kterou běžný český rybář nemá každý týden před sebou.

Před zhruba dvěma lety si u nás Petr Vyvážil objednal několik nástrah určených na teplá moře. Volal jsem mu tehdy kvůli jedné chybějící položce a z běžného telefonátu k objednávce se postupně stal rozhovor o Kostarice. Petr mi vyprávěl, že tam buduje menší resort na poloostrově Nicoya, kousek od Pacifiku. Nebylo to ještě hotové. Spíš projekt, sen, obrovská práce a spousta energie. Ale znělo to zajímavě. Hodně zajímavě.

Řekl jsem mu tehdy jednoduchou větu: „Až to budete mít hotové, ozvěte se. Třeba tam jednou vymyslíme rybaření.“ Podobných vět člověk v životě řekne hodně. Některé se ztratí, některé se nikdy nevrátí. Tahle se neztratila. Petr ji měl v hlavě celé dva roky.

Na začátku roku 2026 zavolal znovu. Beach Resort Playa Leona už fungoval a my jsme se začali bavit vážně. Ne o tom, že někde na internetu existují hezké fotky ryb. Ne o tom, že by se na web dala pověsit další exotická nabídka. Bavili jsme se o tom, jestli se dá na Kostarice postavit opravdová rybářská výprava. Taková, za kterou se dá stát vlastním jménem.

A na to se nedá odpovědět od stolu. Můžete prohlížet mapy, fotky, videa, ceníky a lodě. Můžete mluvit s lidmi na místě. Ale dokud nevstanete před svítáním, nenastoupíte na loď a neucítíte Pacifik pod nohama, pořád nevíte dost. Proto jsme se rozhodli, že tam musíme odjet osobně. Vyzkoušet cestu, zázemí, kapitány, lodě, moře i samotný rybolov.

Od příprav v Česku k prvnímu ránu v Playa Leona

Jakmile bylo jasné, že na Kostariku opravdu poletíme, začala příprava vybavení. Na mně bylo poskládat sestavy, kterým bych věřil i proti rybě, která umí během pár vteřin odjet desítky metrů za loď. Big Game Fishing není disciplína, kde má smysl něco podcenit. Prut, naviják, šňůra, návazec, háček i nástraha musí fungovat jako celek. Nejde jen o hrubou sílu. Důležité je, aby sestava nebyla zbytečně přetížená, aby rybář zůstal v kontaktu s rybou a aby všechno vydrželo slanou vodu, vedro a dlouhý souboj.

Nakonec jsme připravili několik sestav pro těžší offshore rybolov a k tomu silnější přívlačové pruty pro lov v okolí zálivu a pro situace, kdy se na hladině objeví aktivní ryby. Část vybavení jsme stavěli na značce PENN, se kterou máme dlouhodobě dobré zkušenosti. Na papíře to dávalo smysl. Skutečnou odpověď ale měl dát až Pacifik.

Letenky jsme nakonec sehnali z Vídně přes Curych do San José. Nebyla to cesta za roh, ale po letech cestování do Norska, Grónska, Kanady, Patagonie nebo Ohňové země jsem měl s dlouhými přesuny určitou zkušenost. Tropům jsem se ale dlouho spíš vyhýbal. Vždycky mě víc táhly studené kraje, sever, drsné počasí a ryby z chladné vody. Kostarika pro mě byla jiný svět.

První dojem po příletu byl přesně takový. Teplo, vlhkost, jiný vzduch, jiný rytmus. San José jsme viděli hlavně za tmy, ale už na letišti bylo jasné, že jsme daleko od všeho známého. Člověk se najednou přepne z české zimy do tropů a tělo chvíli nechápe, co se po něm chce.

Do resortu jsme dorazili unavení, ale s tím zvláštním pocitem, že příběh už běží. Dostal jsem bungalov úplně na konci areálu. Číslo devět. Nejdřív jsem to bral jen jako ubytování stranou, ale během dalších dnů mi došlo, že jsem dostal jedno z nejlepších míst. Klid, prostor a hlavně rána, která se člověku zapíší hodně hluboko.

Svítání na Kostarice není jen okamžik, kdy vyjde slunce. Je to chvíle, kdy se celá země najednou rozezní. Opice, ptáci, hmyz, vzdálené zvuky džungle, první pohyb vzduchu a světlo, které během pár minut změní všechno kolem. Teplota je ještě snesitelná a člověk má pocit, že za jednu hodinu kolem rozbřesku zažil víc života než jindy za celý den. Je to krátké. Skoro až příliš krátké. Ale o to silnější.

Na dlouhé rozkoukávání ale nebyl čas. Hned druhý den po příjezdu nás čekal první ostrý výjezd na moře. Vyrážet se mělo ze Santa Teresy, přesněji z malé rybářské části Malpaís. Loď měla být připravená brzy ráno, takže jsme vstávali ještě za tmy. Den předem jsme skládali pruty, kontrolovali návazce, nástrahy, háčky a všechno, co jsme vezli kvůli prvnímu výjezdu na otevřený Pacifik.

Cesta do Malpaís a první kontakt s Pacifikem

Kolem půl páté ráno jsme naložili vybavení do auta a vyrazili. Všude pruty, brašny, tubusy, nástrahy a ten zvláštní pocit, kdy se z plánů, schůzek a řečí u stolu začne stávat skutečnost. Byla v tom únava, očekávání i tréma. Člověk si v tu chvíli uvědomí, kolik energie, času, peněz a rozhodnutí stálo za tím, aby teď seděl v autě na druhé straně světa a mířil k oceánu.

Cesta do Santa Teresy měla svoje vlastní kouzlo. Nejdřív tma, potom první světlo, prachové cesty, kusy asfaltu, ranní provoz, lidé na motorkách, děti mířící do školy, malé podniky u silnice a rychlá zastávka na kávu. Krajina se pomalu probouzela a s ní i náš první rybářský den.

Když jsme se blížili k pobřeží, začali jsme mezi palmami poprvé zahlížet Pacifik. To je moment, kdy se rybář automaticky podívá na hladinu, i když ji vidí jen na pár vteřin mezi stromy. Oceán vypadal dobře. Klidný, bez bílých čepic, bez rozbité hladiny. Přesně to, co chcete vidět před prvním výjezdem za plachetníky.

Za Santa Teresou se cesta změnila v rozbitou prašnou trasu směrem k Malpaís. Nebylo to žádné uhlazené turistické nábřeží s naleštěnými loděmi. Spíš malý, zastrčený rybářský kout na konci pobřeží. Za zády zůstává civilizace, před vámi je moře, skály, prach, lodě a divoká Kostarika. Právě v tom byla jeho síla. Nepůsobilo to jako kulisa pro turisty. Působilo to jako místo, kde se rybaří proto, že se tam takhle rybařilo dávno předtím, než jsme se tam objevili my.

V Malpaís na nás čekala místní posádka. Hlavním člověkem byl Douglas, zkušený kapitán, který měl s sebou další členy týmu. Petr si s ním rychle plácl a my začali tahat věci z auta. Pruty, brašny, navijáky, nástrahy, háčky, návazce. Najednou toho bylo kolem nás hodně.

Lodě v Malpaís nestály v klasickém přístavu na vodě tak, jak jsme zvyklí třeba z Norska. Byly vytažené na břehu a do vody se spouštěly po písku pomocí lan a navijáků. I to byl pro mě jeden z prvních velkých rozdílů. V Norsku je přístav samozřejmost. Tady člověk rychle pochopí, že pobřeží, příliv, odliv a přístup k moři určují pravidla hry úplně jinak.

Všichni jsme si podali ruce. „Pura vida,“ znělo ze všech stran. Ten kostarický pozdrav se nedá přeložit jen jako fráze. Doslova znamená něco jako čistý život, ale na místě rychle pochopíte, že je to spíš postoj. Pozdrav, poděkování, nálada i kus místní povahy v jednom. A od místních lidí často nezní naučeně. Zní, jako by ho opravdu mysleli.

Moc se nemluvilo. Částečně proto, že moje španělština není zrovna připravená na hluboké debaty o světových oceánech, ale hlavně proto, že nebylo potřeba dlouhých řečí. Všichni věděli, proč jsme tam. Byla tam nervozita, ale ne strach. Spíš soustředění před prvním ostrým výjezdem.

Pak kapitán kývl. Na břehu povolili lano, loď se pomalu dala do pohybu a sklouzla po písku směrem do vody. Motor naskočil, Douglas opatrně přidal plyn a během chvíle jsme se otočili špičkou k Pacifiku.

Po levé i pravé straně se otevřelo pobřeží Kostariky. Vlny se lámaly o břeh, nad hladinou se držel jemný opar z rozprášené vody, za ním palmy, suchá vegetace konce období sucha a kopce dál ve vnitrozemí. Nebyla to uhlazená dovolenková kulisa. Bylo to syrové, živé a opravdu silné.

Seděl jsem na lodi a nezvykle do ničeho nemluvil. Po letech, kdy jsem v Norsku často fungoval jako kapitán, organizoval posádku, hlídal počasí, hloubky a návrat, jsem byl najednou v roli pozorovatele. Znal jsem tlak z druhé strany. Kapitán může být sebelepší, ale příroda není supermarket. Když vám ten den moře nic nedá, prostě nenakoupíte.

Douglas postupně přidával plyn a loď začala řezat klidnou hladinu směrem dál od pobřeží. Na palubě bylo ticho. Jen motor, vítr, voda a očekávání.

Delfíni, tuňáci a první plachetník

První offshore výjezd měl jasný cíl. Plachetník, případně marlin, tuňák nebo dorado. V tropickém moři samozřejmě nejde přijet na konkrétní místo a objednat si konkrétní rybu. Ale určité stopy se číst dají. Ptáci, proudy, barva vody, aktivita na hladině a hlavně delfíni.

Po několika kilometrech kapitán zpomalil a začal poslouchat rádio. Místní lodě mezi sebou komunikovaly a informace po moři běžely rychle. Někde dál se objevilo hejno delfínů. To byla důležitá zpráva. Kde jsou delfíni, tam často bývá potrava. Sardinky, menší ryby a kolem nich další predátoři. A kde se drží žlutoploutví tuňáci, tam už stojí za to hledat i plachetníky nebo marliny.

Po nějaké době se pod lodí objevili první delfíni. Jeden, druhý. Už to samo o sobě působilo jako zážitek. Jenže to byl teprve začátek. Jeli jsme dál a po dalších desítkách minut se na obzoru ukázalo obrovské hejno. Stovky delfínů. Skákali, řezali hladinu, mizeli pod lodí a znovu se objevovali kolem nás.

Moře bylo klidné, takže bylo vidět všechno. Pro člověka ze střední Evropy je takový obraz skoro těžké pobrat. Nestojíte před obrazovkou, nejste v akváriu. Jste uprostřed živého oceánu, v hejnu, které se hýbe podle pravidel, kterým rozumí jen ono samo.

Za lodí šly první nástrahy. Posádka pracovala rychle a bez zbytečných řečí. Při trollingu na plachetníky a marliny se používají přirozené nástrahy i různé teasery, které za lodí čeří hladinu a napodobují prchající ryby. Na první pohled to může vypadat jednoduše. Ve skutečnosti je v tom hodně zkušeností. Rychlost lodi, vzdálenost nástrah, jejich chod a reakce kapitána na pohyb ryb musí sedět.

A najednou už jsme nebyli na projížďce po Pacifiku. Začali jsme opravdu lovit.

Delfíni byli kolem nás, pod lodí i za lodí. Někde pod nimi se držela potrava a s ní i ryby, kvůli kterým jsme přiletěli. Pak zhruba tři sta metrů od nás začali na hladině střílet žlutoploutví tuňáci. Ne jeden náhodný výskok. Voda se otevřela a ryby vyrazily za potravou obrovskou rychlostí.

Douglas okamžitě stočil loď a my sáhli po silnějších přívlačových sestavách s poppery. Jenže dohnat lovící tuňáky není jednoduché. Objeví se, za pár vteřin zmizí a za další chvíli se ukážou úplně jinde. Člověk hází do místa, kde ještě před okamžikem vařila voda, a než nástraha dopadne, celé hejno je pryč.

Nedařilo se nám je trefit přívlačí, takže jsme se vrátili k trollingu. A potom přišla první skutečná rána. Jeden z prutů se ohnul, brzda multiplikátoru PENN se rozkřičela a během zlomku vteřiny bylo jasné, že máme rybu. Tuňák. Jenže první kontakt s Pacifikem skončil rychle. Ryba vzala tvrdě, okamžitě ukázala sílu a celou sestavu nám utrhla.

Nebyl čas to dlouho řešit. Posádka převázala montáž a jeli jsme dál. Netrvalo dlouho a přišel další prudký záběr. Tentokrát na jednu z nástrah za lodí zaútočil plachetník. Na okamžik se před námi otevřel přesně ten svět, kvůli kterému jsme přiletěli. Jenže všechno trvalo jen pár vteřin. Ryba se vyvlékla a byla pryč.

První tuňák utržený, první plachetník pryč. Dva momenty, které by člověk u běžného rybaření rozebíral půl dne, se tady odehrály během několika minut. Pacifik nám hned na začátku ukázal, že si nic nevezmeme jen proto, že jsme přiletěli z Evropy s dobrými pruty a velkým očekáváním.

Ale zároveň nám ukázal ještě něco důležitějšího. Ryby tam byly. A my jsme byli ve hře.

Pokračovali jsme dál za delfíny. Kostarika za námi se zmenšovala, až z ní zůstala jen tenká linka na obzoru. Byli jsme daleko od břehu, skutečně venku v Pacifiku. Moře bylo klidné a všichni na lodi už pracovali v úplném soustředění.

Pak se brzda rozezněla znovu.

Tentokrát bylo hned jasné, že to není krátký kontakt. Ryba tam byla. Nástraha pracovala za lodí a v ten samý okamžik se z vody zvedl plachetník. To, co člověk zná z videí, najednou vidí naživo. A teprve tehdy pochopí, že žádné video ten okamžik úplně nevysvětlí.

Plachetník se ve vzduchu zlomil, roztáhl svou obrovskou hřbetní ploutev a na pár vteřin jako by se zastavil čas. Ne proto, že by se ryba pohybovala pomalu. Naopak. Všechno se děje strašně rychle. Jenže když se z vody zvedne tak velké a neuvěřitelně tvarované zvíře, lidské oko to nedokáže pobrat běžným způsobem. Ten obraz se vám vypálí do hlavy.

Na druhé straně byl plachetník, odhadem kolem osmdesáti kilo. Žádné rychlé dotažení k lodi. Tady se jede po metrech, někdy po centimetrech. Brzda pracuje, prut se skládá do oblouku, ryba odjíždí, mění směr a vy se snažíte získat zpět alespoň část šňůry, kterou vám před chvílí vzala.

Souboj trval zhruba půl hodiny. Petr odvedl obrovský kus práce, ale po několika těžkých výpadech ryby už bylo jasné, že si musí na chvíli odpočinout. Prut mi předal do ruky a já se dostal do souboje, který si budu pamatovat do konce života.

Plachetníka se mi podařilo dostat k lodi několikrát. A pokaždé jsem si na pár vteřin myslel, že už ho máme. Ryba se objevila u boku, posádka se připravila, člověk si v hlavě říká: ještě metr, ještě půl metru. Jenže přesně v tu chvíli přišel další výpad. Plachetník zabral, otočil se a znovu odjel dvacet nebo třicet metrů od lodi.

Tohle se opakovalo několikrát. A čím blíž ryba byla, tím větší nervy to byly. Na dlouhé vzdálenosti má šňůra prostor pracovat, prut tlumí výpady a brzda má čas reagovat. U lodi je všechno tvrdší. Kratší vzdálenost, menší prostor pro chybu, pohyb lodi a poslední výpady ryby. V hlavě mi běželo jediné: hlavně to neurvat teď, když už ji máme skoro u sebe.

Naštěstí všechno drželo. Brzdy byly dobře nastavené, materiál fungoval, prut pracoval tak, jak měl, a posádka věděla, kdy zasáhnout a kdy nechat rybě ještě pár metrů prostoru. Nakonec se nám ho společně podařilo dostat k lodi tak, aby ho posádka bezpečně zajistila.

Když jsme měli první fotky a záběry, spadla z nás obrovská tíha. Nešlo jen o samotnou rybu. Šlo o všechno, co k ní vedlo. Dva roky starý telefonát, schůzky v Česku, příprava vybavení, dlouhá cesta, první ráno v Malpaís, ztracený tuňák, spadlý plachetník a potom konečně ryba, kvůli které jsme přiletěli.

Ten první plachetník nás úplně vyčerpal. Fyzicky i hlavou. Tohle není klidné chytání, kde po záběru sedíte na břehu a čekáte, co bude dál. Tohle je extrémní rybolov v extrémním prostředí. Vedro, sůl, motor, voda, nervy, rychlost a ryba, která bojuje do poslední chvíle.

Den, který se nevrací

Po prvním plachetníkovi jsem měl na chvíli pocit, že už v životě nechci rybařit. Že mi to stačí. Že jsem si právě splnil něco, co člověka vyprázdní a zároveň naplní tak, že na další záběr vlastně nemá kapacitu. Jenže moře kolem nás jelo dál.

Za celý den na otevřeném Pacifiku jsme potkali jedinou další loď. Jednu. Za hodiny rybolovu, desítky kilometrů od pobřeží, v oblasti plné života, delfínů, tuňáků, plachetníků a želv jsme tam byli skoro sami. Kostarika nepůsobila jako místo, kde se na moři střídá jedna charterová loď za druhou. Spíš jako obrovský kus Pacifiku, který jsme měli na chvíli jen pro sebe.

Pokračovali jsme kolem delfíní aktivity, objížděli hejna a znovu hledali správnou stopu. A najednou se brzda rozezněla znovu. Druhý plachetník.

V tu chvíli už to působilo skoro neuvěřitelně. Jsou rybářské dny, které člověk plánuje, a pak jsou dny, které se prostě stanou. Tohle byl jeden z nich. Po prvním souboji jsme byli opravdu hotoví, a tak dostal prut Petrův kamarád Miguel. Já jsem se mohl víc soustředit na kameru a zachytit druhý souboj tak, jak to při první rybě v tom chaosu nešlo.

U druhé ryby bylo dobře vidět, jak důležité je šetrné zacházení. Plachetník je krásná, silná, ale citlivá ryba. Místní kapitáni to věděli. Všechno se dělo rychle. Rybu zajistit, krátce zdokumentovat a co nejdřív ji vrátit zpátky. I proto fotky z podobného rybolovu nejsou vždy dokonale učesané. Nejste ve studiu. Jste na houpající se lodi, ve vedru, po těžkém souboji, kolem vás pracuje posádka a před vámi je živá ryba, která má mít absolutní prioritu.

Možná proto je ten materiál místy syrový. Ale přesně v tom je pravdivý. Nejsou to katalogové fotky z naaranžovaného výletu. Jsou to stopy po dni, který se odehrál rychleji, než jsme ho stačili chápat.

Druhý plachetník pro nás znamenal potvrzení. První ryba mohla být štěstí. Druhá ukázala, že jsme se dostali do správné vody, se správnou posádkou a ve správný čas.

Jenže Pacifik měl ten den připravenou ještě jednu scénu. Kolem delfínů začali znovu skákat žlutoploutví tuňáci. Tuňák se neobjeví tak, že by vás na sebe dopředu upozornil. Nevidíte ho, nevidíte ho, nevidíte ho – a najednou někde v prostoru vybuchne hladina. Hejno vyletí z vody jako blesk, ryby letí do stran, křížem, proti sobě, v úplně nepochopitelných směrech. Loví sardinky a celé moře se na pár vteřin změní v pohyb, který nejde předvídat.

Zkoušeli jsme je ještě dohnat s poppery, ale byli jsme po dvou plachetnících, po hodinách na slunci a po celém dni na otevřeném moři. Přesto jsme to zkoušeli dál. Protože když kolem vás takové ryby loví, nedá vám to.

Do Malpaís jsme se vraceli úplně vyčerpaní. Tělo bolelo, hlava jela pořád naplno a člověk si v sobě znovu přehrával jednotlivé obrazy: první ztracený tuňák, plachetník ve vzduchu, ryba u lodi, druhý souboj, delfíni a žlutoploutví tuňáci střílející hladinou. Tropické slunce mi navíc velmi jasně připomnělo, že nejsem člověk narozený pro rovníkové poledne. Večer jsem měl barvu, kterou místní samozřejmě nenechali bez komentáře. Přezdívku si ale raději nechám jen pro ústní podání.

Když jsme dorazili zpátky, z lodi jsme tahali věci spíš automaticky. Pruty, brašny, kamery, zbytky energie. S Douglasem a jeho posádkou jsme se loučili už jako lidé, kteří spolu něco zažili. Ráno jsme si potřásli rukou jako noví známí. Odpoledne už za námi byl den, který z cizích lidí na lodi udělá tým.

Malpaís najednou nepůsobil jako místo na konci rozbité cesty. Působil jako brána do příběhu, který jsme si odtud povezli domů. Večer jsme ještě zůstali v okolí Santa Teresy. Surfová komunita, prach, motorky, bary, pláž, oceán a zvláštní směs volnosti, která se těžko převádí do slov. Po dni na moři jsme si dali pivo, seděli mezi lidmi, kteří sem přijeli za vlnami, a nechali ten den pomalu doznít.

Nejen ryba. Nejen fotka s plachetníkem. Celý den od tmy do noci. Ranní cesta, první světlo, kapitán Douglas, pura vida, delfíni, tuňáci, dva plachetníci, spálená kůže, prach a večerní Kostarika.

Jsou dny, které si člověk pamatuje proto, že se něco povedlo. A pak jsou dny, ke kterým se jednou v hlavě vrátíte, až budete rekapitulovat celý život.

Tenhle bude patřit mezi ně.

Chcete podobnou rybářskou výpravu zažít osobně?
Kostariku postupně otevíráme jako novou rybářskou destinaci SAF rybolov – s ověřeným zázemím, místními kapitány, ubytováním a možností individuálního programu pro rybáře i doprovod.

• Rybářská výprava na Kostariku